Dějiny hradu Točníka

Pečeť Václava IV
Černé jezírko
Královský palác

Zlaté časy Václava IV.

Pokud pomineme, že na Zámeckém vrchu lidé žili již v době halštatské, tedy před dvěmi a půl tisíci lety, potom dějiny hradu Točníka začínají zhruba o sto let později než historie jeho menšího bratra Žebráka. 

Jako honosné representační sídlo jej nechal koncem 14. století zbudovat král a římský císař Václav IV. Bezprostředním popudem byl zřejmě požár dolního hradu roku 1395. Místo obtížné přetavby Žebráka, který se kvůli své poloze na úzkém skalním ostrohu nedal příliš rozšířit, nechal panovník zbudovat vetší hrad na větším kopci. Krom pohodlí přitom zajisté myslel i na větší bezpečnost, neboť jeho vláda byla provázena četnými konflikty s panstvem – v roce 1394 byl dokonce zajat přívrženci svého bratra Zikmunda a delší dobu vězněn v Praze a později ve Vídni. České země, zdecimované morovou ranou v roce 1380, zažívaly tou dobou pomalý ústup z výsluní, na které je vynesl Václavův otec Karel IV., a na obzoru už se chystala husitská revoluce. Václav tehdy často utíkal z Prahy a uchyloval se na své hrady v Křivoklátských lesích, především na Křivoklát a později právě na Žebrák a Točník. Kromě příležitostí k honitbě mu na poloze Točníka vyhovovala především blízkost významné zemské stezky z Prahy do Norimberka (dnešní E50).

První léta 15. století byla pro nový hrad zároveň i zlatou érou. I když Václav IV. přišel roku 1400 o císařskou korunu, což jeho majestátu poněkud ubralo lesku, hlavní brána byla stále vyzdobena znaky mnoha zemí, jejichž korunu si Václav nárokoval. Do hradu přijížděla významná poselstva a Točník byl králi v mnohém tím, co jeho otci Karlovi Karlštejn.

Z ruky do ruky

Po Václavově smrti připadly oba hrady jeho bratru Zikmundovi – ten se ale v Čechách příliš nezdržoval, a tak Točník přečkal husitskou revoluci jako zástava v držení Seinsheimů a později Kolovratů. Jelikož šlo o rody katolické, staly se hrady Žebrák i Točník roku 1425 terčem husitského útoku. Bezmála osmitisícové vojsko oba hrady po tři dny obléhalo a poté neúspěšně odtáhlo dál, směrem ke katolické Plzni; když ovšem napřed alespoň vypálilo města Žebrák a Hořovice.

Ze zástavy hrady opět vykoupil až král Jiří z Poděbrad, ten je ovšem obratem opět převedl loajálnímu Bedřichovi ze Šumburka. Držitelé hradu se pak porůznu střídali a do královských rukou se Točník navrátil teprve začátkem 16. století za Vladislava Jagelonského, který tu občas pobýval. V třicátých letech téhož století už ovšem hrad nacházíme opět v zástavě: tentokrát u Jana z Vartemberka, který nechal se svolením krále Ludvíka Točník přestavět v renesančním duchu, otevřít západní bránu a zbudovat zde studnu. 

Po dalším střídání zástavních držitelů byl konečně roku 1556 královský hrad odprodán do dědičného vlastnictví Janu z Lobkowitz. Lobkowitzové sídlili na Točníku zhruba půl století, provedli tu další renesanční úpravy a hrad za jejich éry zažil zřejmě poslední rozkvět.

Strašidla a prázdné sály

Koncem století se císař Rudolf II., proslulý jakožto mecenáš umění a alchymie, pokusil hrad odkoupit zpět do královského majetku. Nakonec ušetřil značný obnos díky tomu, že se Janův vnuk Ladislav Lobkowitz zapletl do protihabsburského spiknutí svého bratra Jiřího Popela a jeho majetek propadl koruně. Ovšem císař na hrad, po kterém tak toužil, brzy zanevřel. Roku 1600 zde přenocoval a do vyklizeného hradu byl dokonce narychlo přivezen nábytek; když se ale pověrčivý panovník dozvěděl, že zde stračí, kázal údajně narychlo odjet a zabránila mu v tom pouze přístupová cesta ucpaná císařskými povozy. Přespal tedy na hradě, nicméně to bylo naposledy, a Točník tak zůstal další roky prakticky neobydlený.

Když se o dvě desetiletí později rozhořela třicetiletá válka, stával se opuštěný hrad často úkrytem okolnímu lidu. V té době byl také značně poničen a po válce již nebyl trvale osídlen. Ještě zhruba sto let zde sice přebýval vrátný a začátkem 18. století měl prý hrad stále střechu, ale nezadržitelně se proměňoval ve zříceninu. Roku 1733 byla v bývalém královském paláci založena poutní kaple sv. Bartoloměje, díky čemuž tato část hradu přetrvala v zachovalejším stavu. V roce 1923 prodal Josef Colloredo-Mansfeld oba hrady Klubu československých turistů za 2000 (Točník) a 8000 (Žebrák) korun, přičemž nejcennější na kdysi výstavních palácích byla budova pivovaru (dole u silnice, naproti Žebráku). Dnes je hrad v majetku státu.